Skenování leteckých snímků
Přes rozvoj digitálních fotogrammetrických kamer zůstává skenování leteckých měřických snímků hlavním zdrojem vstupních dat pro digitální fotogrammetrické technologie.
Principiálně snímá fotogrammetrický skener snímek jako běžný plochý skener. Trilineární senzor (kamera, snímač), který snímá v daném okamžiku jeden řádek pixelů, se pohybuje ve směru kolmém na snímaný řádek a postupně nasnímá celou předlohu leteckého snímku. U fotogrammetrických skenerů ale nestačí pohyb v jednom směru. Šířka (počet pixelů v řádku) senzorů, které jsou dnes k dispozici, totiž nestačí pro nasnímání celé šířky leteckého snímku v potřebném rozlišení. Proto se snímek skenuje v pruzích, které se potom softwarově spojí. Znamená to pochopitelně větší složitost mechanické konstrukce fotogrammetrických skenerů a zcela extrémní požadavky na jejich přesnost.
Výrazným pomocníkem při skenování leteckých snímků je možnost využívat programové podpory pro automatické skenování, doplněné mechanickým zařízením pro převíjení snímků. Tento systém umožňuje omezit přítomnost manuální obsluhy pouze na úkony, které souvisí s nastavením parametrů skeneru před skenováním.
I přes neustále vzrůstající podíl digitálních kamer při pořizování leteckých snímků lze očekávat koexistenci obou technologií ještě po dobu deseti až patnácti let.
Zpracování digitálních dat
Zatímco některé fotogrammetrické práce (například mapování, manuální měření spojovacích bodů pro analytickou aerotriangulaci) se ve svém principu neliší od metod používaných předchozí generací analytických fotogrammetrických přístrojů, rozvoj jiných, popsaných níže, je jednoznačně spojen s přechodem na přístroje digitální.
Digitální fotogrammetrický přístroj současnosti je většinou kvalitní počítač poslední generace, vybavený rychlým procesorem, velkou pamětí a harddiskem o značné kapacitě. Jeho nedílnou součástí je velkoplošný monitor a prvotřídní grafická karta, dovolující – v případě přístroje určeného k fotogrammetrickému vyhodnocení dat – zobrazení stereoskopického obrazu.
Automatická aerotriangulace
Aerotriangulace, zvláště pak měření spojovacích bodů, je jednou z činností, kde se naplno ukazují výhody digitálních postupů. Spojovací body se namísto zdlouhavých manuálních měření generují automaticky na základě korelace leteckých snímků a na operátorovi zůstává teoreticky pouze vyhledání a zaměření vlícovacích bodů. Jak automatickou korelaci, tak měření vlícovacích bodů lze ještě dále zjednodušit a urychlit použitím kvalitních vstupních parametrů vnější orientace, jak bylo popsáno výše.
Optimalizace procesu generování spojovacích bodů je dnes tak daleko, že rychlost provedení operací je několikasetkrát vyšší než v dobách, kdy se tyto úkony prováděly manuálně a výsledky jsou s vyšší spolehlivostí. Korelační algoritmy umožňují generovat takřka neomezené množství spojovacích bodů mezi snímky a modely, čímž je dosaženo podstatně vyšší tuhosti jednotlivých spojení a celkové přesnosti aerotriangulace.
Je zcela pochopitelné, že v některých případech musí být proces automatizace podpořen účinným zásahem operátora, v případech kdy korelační algoritmus selže v místech se špatnou kvalitou nebo obtížně rozlišitelnou texturou snímků jako v rozsáhlých lesních celcích nebo vodních plochách.
Automatická korelace digitálního modelu terénu
Další oblastí, kde digitální postupy výrazně přispěly k automatizaci sběru dat je vyhodnocení digitálního modelu terénu (DTM), případně digitálního modelu povrchu (DSM).
Výškové body jsou z leteckých snímků extrahovány automatickou korelací. Jako vstupní parametry do výpočtu lze vložit například informace o typu terénu, geomorfologické informace o terénních hranách nebo vyhlazovací charakteristiky terénních změn. V protikladu ke konvenčnímu způsobu měření, kdy se operátor věnuje každému měřenému bodu separátně, pracuje korelační program v jednotlivých patrech snímkových pyramid (overview) a po vyhledání velkého množství odpovídajících si bodů v levém a pravém snímku provádí postupně jejich statistické zpřesnění až ve snímkové pyramidě s nejvyšším rozlišení. Tím je dosaženo velké přesnosti a rychlosti měření. Použitím speciálních filtrů lze ještě zvýšit účinnost automatické korelace s vyloučením odlehlých měření a docílit tím vyšší čistoty výstupních dat.
Stejně jako u automatické aerotriangulace existují i zde oblasti, kde je manuální zásah operátora nezbytně nutný k zachování homogenní kvality výsledného produktu.
ukázky:
